Co mi prozradilo rozbité zpětné zrcátko?

prosinec 2019

Poslední den v roce může strávit pohledem do zpětného zrcátka. Je to jako jízda v autě – když se chceme rozjet, musíme se nejprve podívat za sebe a kolem sebe. Uvidíme tam, kde se právě nacházíme a také můžeme spatřit, jaký byl náš rok (ne)bohatý na zážitky.

Zpětné zrcátko u auta. Člověk si neuvědomí, jak je to důležitá a nepostradatelná část, dokud se mu nerozbije. V našem případě nám je rozbil nějaký rychlý jezdec, který chtěl před Vánocemi asi vše stihnout. Nemělo smysl se naštvat, zrcátko to stejně nespraví. A tak jsem se zamyslela nad paralelou zpětného zrcátka a života.  Toto zamyšlení mě přivedlo ke třem poznání.

 

1. Věci, zážitky, ale i lidi kolem nás bereme jako samozřejmost. Když je máme, příliš si jich nevážíme a mnohdy o ně ani nepečujeme. Teprve, když se rozbijí, nejsou, nebo odejdou, uvědomíme si jejich hodnotu a důležitost. A začnou nám chybět. Proto bychom měli změnit svůj pohled na to, co máme kolem sebe. Co je dnes, nemusí být i zítra.

 

2. Nové plány se dělají těžko bez zhodnocení toho, co bylo. Blíží se konec roku 2019 a na dveře už ťuká dvacítka. Můžeme se znovu rozjet, nebo pokračovat dál dopředu (nebo taky dozadu), ať už zvolíme jakýkoliv směr, těžko se nám pojede bez pohledu do zpětného zrcátka. Zkusila jsem řídit auto bez zpětného zrcátka – je to hodně zvláštní pocit nejistoty a vlastně i strachu, protože nevíte, co je za vámi a vedle vás.

 

3. Zážitky a vzpomínky jsou znakem bohatého života. Zpětné zrcátko může přeneseně fungovat jako pohled na uplynulých 365 dní, ale i na roky, které jsme prožili. Devadesátiletá babička mé kamarádky mi o vánočních svátcích vyprávěla celé odpoledne své zážitky z mládí. Tolik legrace, co prožila, řeknu vám, kam se hrabou silvestrovké pořady. Uvědomila jsem si, že jsou to právě tyto momenty života a tyto příběhy, které dělají z jejího života ten naplněný a smysluplný. Někteří naslouchající jí záviděli. Protože takové vzpomínky nemají. Sama sebe jsem se ptala, čím to je? Zážitky se totiž zažívají a prožívají, nikoliv se konzumují z obrazovek televize a tabletu. Mimochodem zážitky jsou vždy spojené s emocemi, a ty si náš mozek dobře pamatuje. Navíc lidé z babiččiny generace si zábavu vytvářeli, nebyli pasivními příjemci. Měli méně možností, méně toho věděli (ačkoliv možná toho věděli víc, než my v době Google), ale mají více příběhů ze života. My máme často jen příběhy na Facebooku a Instagramu.

 

Eva Fruhwirtová