Já už tady nejsem rád. Vyhořelých učitelů přibývá

říjen 2016

„Já už tady nejsem rád,“ říká Svěrák ve filmu Vratné lahve.

Není sám. Vyhořelých učitelů přibývá. Rozhodně nechci generalizovat. Chci se podělit o zkušenosti z poslední doby.

Svěrákova věta Já už tady nejsem rád v sobě nese propastnou hloubku vyhoření učitelů. Stejně jako vyhořelá svíčka už nevydává světlo a nemůže zapálit další, nemohou vyhořelí učitelé formovat a vzdělávat žáky. Nemůžeme jim to mít za zlé. Vydali ze sebe to nejlepší. Někdo je silnou a dlouho hořící svící, která zapaluje ostatní a osvětluje velký prostor. Ale i ty nejsilnější svíce postupně uhasínají, pokud nemají dostatek vosku a vzduchu.

První příběh. „Když odcházím ze školy a nasedám do auta, musím si nejprve zkontrolovat kola, jestli nejsou vypuštěná, a také lak, jestli není zase někde poškrábaný. Studenti, dá-li se jim tak ještě říkat, vyjadřují tímto způsobem úctu k druhým a k majetku.

Druhý příběh.„Učím dvacet let. Při hodině českého jazyka mě žákyně při zadání úkolu poslala do prdele. Na to se nedá zvyknout. Rozhodně se s tím nechci smířit a stále děti omlouvat, že za to nemohou, že to dnes mají těžké. Přemýšlím, že ke konci školního roku odejdu.“

Třetí příběh.„Učím tělocviky. Z dvaceti kluků na hodinu přijde osm, deset. Stěží jsem je naučil se přezouvat. Převlékání už ne, takže cvičí v riflích. Za sprostá slova dělají kliky. Na některé to platí, jiní příště nepřijdou. Poznámky, upozornění neplatí. Jsou zvyklí na dvojky i trojky z chování. Vše jim je jedno.“

Čtvrtý příběh.„Zajistili jsme pro naše žáky praxe ve firmách. Příští rok už firma studenty nechce. Jeden chodí pozdě, druhý nedochází vůbec, další zase tráví víc času kouřením než plněním zadané práce. Zřizovatelé na školu tlačí, aby zajišťovala pro studenty praxe, firmy nám studenty vrací, nebo po minulých zkušenostech rovnou odmítají.

Tyto a další podobné příběhy, které každý týden přibývají, mají jedno společné. Dětem chybí hodnoty. Není to krize školství, ale morální krize společnosti. To, co se děje na našich školách, je důsledek. Z českého školství se vytratil selský rozum. A děti to moc dobře vědí.

Proč by se snažili, když je většina škol stejně nevyhodí. Proč by měli mít zájem na dobrém prospěchu, když se na vysokou školu stejně dostanou? Proč by měli mít úctu k učitelům, práci a majetku, když je ze školy stejně nikdo nevyhodí a případně si na školu došlápnou rodiče? Proč by se měli snažit, když jim vlastně o nic nejde?

Školství v současné podobě ubíjí potenciál naší společnosti. Děti a mladí lidé se potloukají po školách, přecházejí ze školy na školu a školy se o ně přetahují. Zmizela selekce vzdělávání a soutěživost studentů být lepší a nejlepší. Vytrácí se hodnoty a chybí vzory. Učitelé to vidí a vědí. Těžko se však bojuje proti systému.